7. 6. 2013

Sedm hříchů

Když tak po sobě čtu předchozí příspěvek a jako obvykle opravuji všechny pravopisné chyby, vidím v obsahu první ze sedmi hříchů - pýchu. Druhý - lakomství - přeskočím. Ne že bych jako lakomej nebyl, ale zrovna mi nic nenapadá a taky jsem nedávno vyúčtoval loňský daně a když jsem to tak viděl černé na bílém podtržené a sečtené a porovnal to se zprávami o tom, co se kde v politice zrovna ukradlo, připadal jsem si docela štědrej.  Výlet minulého víkendu ale zavdal hned na další, třetí zaznamenáníhodný hřích - závist. Proč? To je snad jasné z následujících fotek ...





Těšte se na dalších pět. Vydají na román.

2. 6. 2013

Bláto všude kam se podíváš

Okoukal jsem nový styl psaní zápisků. Každý týden jeden a v něm právě ten týden. Tak to budu dělat. Od června. Možná. Asi. Teď ale mám už zase měsíc zpoždění. Zpoždění, které zavinil výlet do Rakouska, a který skončil v Maďarsku, něco času zabrala Šumava a hlavně přibylo spoustu biatlonu. Nejlepší na tom všem bylo, že jsme byli hodně spolu. Nejhorší bylo, že celý tenhle jindy hezký květen propršel. A to doslova a bezezbytku. Jestli se v meteorologii plete Klaus nebo někdo jiný, je zbytečný zkoumat. Je to jedno. Voda a hlavně bláto je úplně všude. Nicméně jsme si to i tak užili. Kromě plzeňských hokejek, plzeňských čutálistů i my (tedy děti - tenhle divný mykací zvyk všech pečujících matek opravdu nesnáším) přidali poskrovnu cenných kovů do rodinné pokladničky. Ze zmínku by stály všechny, ale bezesporu unikátem je ten poslední Vojtíkův. Poprvé totiž někdo stanul na pódiu republikovéko závodu, tedy popasoval se s konkurencí všech těch jabloneckých, letohradských, novoměstských a bůhví jakých dalších supermánků. Stačilo střílet za nula a běžet jako o život. Tak snadný je biatlon. Odměnou pak není jen metál, ale hlavně to, kdo jej předává. A když je to Ondra Moravec, jednomu se těžko usíná. Tak aby vás to Prckové stále bavilo. Nás to s vámi baví hodně. 













29. 4. 2013

Refugio, Tisá (3. ročník) ...

... správně tedy Boletice a biatlonový víkend. Jen ale do pátku odpoledne, než závody profesionálové z Jílového zrušili. 5 minut po dvanácté.  Hade, jestli tohle čteš, tak to je způsob, jak pořádat závody. Vyhlásíme pětidenní, vybreme vstupné a pak pojedeme někam na jih. 

Jenže teď je pátek, půl páté a my sedíme u Bystroušů ve Zruči na obrubníku a přemítáme, co s po střechu naloženými auty.  Překvapivá shoda i s mlaďochama. Jedeme stejně, alespoň na soustředění. Když už tak už. A nerozhodí nás ani předpověď, která je tak špatná, že vypadá jako omyl. 

V Refu jsme na večeři. Pavlína s Jindrou nezklamou nikdy a je úplně jedno, že předpověď nelhala. Máme připravené pokojíky, snídaně i večeře. V sobotu běháme před snídaní ve skalách, po snídani k rozhledně na Sněžníku a odpoledne Tomáš sežene i střelnici. V neděli už je zima taková, že ze studených kapek brní nohy a ruce. Ráno jdu schválně trochu dřív a s Betkou mizíme do skal. Běží to skoro samo. Jsme sami a jediné, co ruší absolutní ticho skal je vodítko, které sviští v zatáčkách o šutry. Prostě Tisá. Tisá je Tisá.  A Refugio je Refugio i když není v Itálii. Jen příště musí být sucho i na skály. Tonda se těší. Refugio mi amore ... 



..... samochodící bouldermatka .....
 


25. 4. 2013

22. 4. 2013

Děcka jsou v pohodě

Zima mi přišla letos dlouhá. Přestala nás bavit už v únoru a mě osobně zasekala do jakési formy odkládání a nečinnosti. V praxi to znamenalo, že jsem tak různě vyndaval a zandaval kola a nebo běžecké boty a přestože by se klidně jezdit i běhat dalo, pořád ne a ne vyrazit. Tahle dlouhá věta má asi i kratší variantu: Byl jsem línej. 

A teď to doháním, bolí to a moc to nejde. Tedy neběží ani nejede. Jenže je to jedno. Už mě to zase baví. Podstatné však je, že dětem to jde a skoro tak, že se tak bojím i zapsat, abych to nezakřiknul. V zimě to totiž vůbec nevypadalo. Asi je to taky nebavilo. Letní biatlony mají za sebou tři závody v Praze, Kadani a Berouně a děcka se spravedlivě střídají. Tam, kde vyhraje Saška, je Vojta druhý a naopak. Nejhůř čtvrtý flek a to jen jednou, protože "za čtyři". Asi foukalo. Tonda je na biatlon malý. S flintou vypadá jak Sam Hawkins. Ale světe div se, trefí se. A co netrefí, doběhne. Občas mi připadá taky jako Forest Gump. Běž Tondo běž ... !!! Sam Gump. Trochu tím biatlonovým nezávoděním trpí. Kompenzuje to plaváním. Jel na závody do hlavního města sám, Vančurovým žluťákem. V autobuse mu nohatá stewardka přinesla občerstvení, noviny a celý autobus musel celou cestu čučet na pohádky. Přivezl dvě tašky cen, tři medaile a velkou únavu. Takovou, že usnul na gauči v půlce věty. Myslím, že ty dva brzy prožene. Je jaro a jsou to báječné týdny...











21. 4. 2013

Safe first !!!

Je středa odpoledne a frčím si to do Prahy na hlavák. Nespěchám, času je fůra. Vlak z Bratislavy má zpoždění, což vím od Alana. Když volal, bylo to jako ve filmu s Robertem de Niro. Zásilka je ve vlaku.   Cestou pořád přemýšlím spíš o práci. Jeden se těžko přepíná a chvilku to trvá. Poslední dobou to trvá čím dál tím déle. U Berouna se ale přece jen dostávám do reálného času. 

Některé plány ovlivňují náhody. Tedy asi většinu. Aktuálně tohle téma řešíme s Vojtíkem, kterého čekají přijímačky. Snažíme se ho rozptýlit tím, že o nic nejde. Dostane se a je to jako v pohádce - cesta půjde doprava, nedostane se, cesta zatočí doleva. Na každé se něco stane, na každé něco čeká. Nevím, jestli tomuhle vysvětlení věří, ale zdá se být v pohodě. Snad ho ta náhoda nasměruje správně. 

Návštěva ve vlaku je přesně jedna z takových náhod. Ve vlaku sedí Alex Honnold. Většině lidí tohle jméno asi nic neřekne. Narazil jsem na něj náhodou, když jsem pročítal na stránkách jedné bezvýznamné outdoorové firmy (TNF) seznam podporovaných sportovců. Většina z nich má svoje stránky, obsáhlé prezentace a spousty fanoušků. Tenhle neměl nic. Jen Alex Honnold a climber. Tedy freesolo climber. Přišlo mi to trochu jako omyl. Tahle odrůda sportovního lezení není zrovna veřejná věc a už vůbec ne něco, co by jen tak nestálo za pozornost. V historii volného lezení je asi osm lidí, o kterých se ví nebo spíš vědělo. Pět z nich už tady není a nekrology většinou bývají stručné. Do dvou do rána jsem sjížděl obrázky, stránky a videa a šel si lehnout s tím, že až to půjde, pozvu ho sem k nám na povídání, jehož tradici jsem dal základ před rokem, když jsem na otevření jedné prodejny pozval Lynn Hill a ono to vyšlo. Běžná pravděpodobnost úspěchu takového nápadu je tak 1%. Tyhle lidi většinou neláká pobývat někde ve střední Evropě, bydlet v hotelu a čekat na vlak. Lynn Hill byla v pohodě. Přece jen je to už dáma, která žije zejména ze svého jména a vyprávěním zážitků po světě se obstojně živí. Alexovi je 27 a leze. Procento bylo nutné dělit deseti. 

Teď sedí ve vlaku a já jedu za ním na nádraží do Prahy. Popojíždím po magistrále a těším se. Parkoviště u hlavního nádraží je prázdné a já mám dost času vybrat vhodnou cestu zpátky k autu. Děsí mě totiž představa, že budeme muset schodištěm mezi bezdomovci, jejichž obývák od kuchyně a záchodů dělí třicet schodů a já se budu stydět. Vlak z Bratislavy přifrčí k nástupišti, rozhlížím se a říkám si, jestli ho poznám. Bezpečně. Tenhle typ lidí fakt nemá chybu. Košile, zaprášené kalhoty, jetý bágl na zádech a stejně použitý ohromný žlutý duffle bag přes rameno. Čau, ty budeš Alex? Hi, ty asi Radek? Za chvilku už sedíme v autě a rozhovor ubíhá asi tak stejně přirozeně, jako bychom se s Kočíkem sešli po pár měsících. 

Strávili jsme spolu dva dny, ve kterých jsme stihli Staromák, Labák, indický vegetariánský bufáč, spáry na Smíchoffě a besedu. Radost jeho návštěva udělala třem stovkám lidí, kteří na povídání přišli a spoustě dalších, kteří pak napsali třeba na lezce a až se všechno utřídí, ještě si i další články přečtou. Někteří stejně jako já před časem poprvé. 

Budu na něj vzpomínat dlouho. Proč, to si nechám pro sebe. Je to to málo neveřejné, co si uchovám a co považuju za odměnu za nápad a realizaci takové akce. A budu doufat, že nebude šestý v řadě. Nebyla by to pro mě totiž jen další zpráva v novinách. Vždyť koneckonců "safe first". Viď Alexi?

















1. 4. 2013

Velikonoční vánoce ...

... tak by se asi nejlépe hodilo popsat celé období mezi 24. prosincem a 31. březnem. Chvíli je + 12 stupňů jara a dva dny na to o 24 stupňů méně. Asi přeháním. Rozhodně přeháním víc, než jsem dokázal za poslední půl rok napsat. A to bylo co. Nějak ale chyběl nápad. A hlavně jsem toho moc nevyfotil. Rozhodně to nebylo tím, že by nebylo čím. A nebo že by nebylo co. Jen bylo všechno nějak rychlé a trochu unavené. Kecy. Zkusím začít od poslední akce a možná se časem vrátím i k těm, které předbíhaly. 

Soustředit se na velikonoce na mapu, je s ohledem na termín téhle tradiční akce velmi praktické. Už několik let po sobě pro nás končí zima vždy s jarními prázdninami a lyžováním ve velkých kopcích. Letos tomu nebylo jinak. Pak pokaždé vezmu boudodílnokůlnu, otočím ji naruby a namísto lyží začnu mazat řetězy kol. To je standardní a značně idealizovaný průběh začátku jara. Scénář se nemění, počasí ano. Mapa je ale základ celé teplé části roku. Moc toho sice na ní už naodzávodíme, ale všechny výlety začínají nad ní. A ta orienťácká je pořád skoro nejhezčí.

Letos se na velikonoční akci vyrazilo soustředit cca 128 stejně natěšených kamarádů, z valné části KOSů, na Sklárnu blízko blatenského Tisu. Nevím, kdo tohle místo vybral, ale myslím, že vybral dobře. Všechny tři bytovky připomínající ubykaci ruské posádky uprostřed lesa na místě, které navigace a signál mobilních operátorů nezná, se ukázaly velmi praktickým řešením. Žádné jiné zařízení by totiž takový počet účastníků nemohlo pojmout a hlavně by na něm vznikla díky převládajícímu počtu pézetek* dozajista značná a nákladná újma. Takové neštěstí zde nehrozilo. Ubykace byla vybydlená již před patnácti lety a nikomu tak nevadil večerní floorball starších žáků ve třetím patře nebo škola smyků odrážedel dříve narozených o jedno patro níže.

A když se zrovna nehrál floorball, nesjížděly schody a nebo nečekalo v jídelně ve frontě na jídlo, které místní šéfkuchařky dokázaly tak šikovně uvařit, že vždy vypadalo a chutnalo stejně (dokonce i za dvě hodiny, kdy jej Kačenka Schauli reklamovala přímo doprostřed chodby), běhalo se s mapou po lesích, které jsou tady fakt úžasné a vůbec nevadilo, že šikovnější by možná bylo mít sebou běžky. A došlo i na golf. 

Bylo to super a pojedeme zas.  

Pro případné cizí čtenáře: 
* pézetka = PZ = parchanti zasraný (KOSopedie)